Moto Voyager

NEBO Zážitek mého života

Můj příběh je o tom, jak velkou roli v našem životě hraje náhoda.

Bylo to v roce 2006. Měl jsem tehdy malý výrobní závod ve vesnici Kanie-Stacja nedaleko Lublinu. Trvale jsem bydlel v Rybniku, proto firmu řídil můj srdečný druh Sławek. V létě vyjel na dovolenou do Egypta, bohužel tam dostal plicní embolii a zemřel.

Tato tragédie mě donutila k okamžitému příjezdu do závodu, aby vyřídit všechny záležitosti. Na místě jsme uspořádali firemní setkání, na němž jsme si připomínali Sławka. Pozdním večerem přijel kolega, který dočasně pobýval v této vesnici, ale trvale bydlí ve Spojených státech. Witek, protože to bylo jeho jméno, po některé skleničce položil osudnou otázku – „co bude s motocyklem?”.
Zeptal jsem zmatený, o jakém motocyklu jde řeč?

Den před výletem na dovolenou přišla dovezená ze Spojených států krásná Honda Shadow 750, kterou Sławek objednal u Witka. Tento motocykl byl jeho velký sen. Podařilo se mu jen na motocykl podívat, potěšení z jízdy chtěl odložit do návratu. Bohužel, nebylo mu to dáno.
Jakmile jsem uviděl motocykl na vlastní oči, v jednom okamžiku jsem se rozhodl ho koupit.

A tady začíná mé motocyklové dobrodružství…

Po přijetí tohoto rozhodnutí šel jsem spát. Teprve ráno mě napadlo, že nemám řidičský průkaz na motocykl a nikdy jsem neseděl na jednostopém vozidle. Ptal jsem se sám sebe: „Proč mě kur.a tento motocykl?” Ale bylo slovo řečeno a nebylo cesty zpět, Shadow byla mou. Naštěstí jsem měl dost času na tuto myšlenku si zvyknout, protože již byl pozdní podzim, a nechal jsem motocykl v garáži u zaměstnanců, kde měl přezimovat. Musel jsem ještě zaplatit Witkovi, což jsem s těžkým srdcem udělal. Shadow stojící v Kaniach mi však nedávala klid. Na začátek byly časopisy o motocyklech. Naštěstí jsem našel podporu v mé dceři, kterou také zaujala téma, společně jsme prohlíželi časopisy a navštěvovali veletrhy, a tímto způsobem jsme sestavili mé motocyklové vybavení a byl jsem připraven, aby převzít mou krasavici z garáže. Píši krasavici, protože celá zima strávená v motocyklovém klimatu, i když ve většině virtuálně, mě moc vzrušila. Nemohl jsem se již dočekat okamžiku, když budu mohl převzít můj nový nákup.

Nakonec nadešlo očekávané jaro. Sbalil jsem zakoupené vybavení a s přesným plánem jsem se zamířil na východ. Plán byl opravdu jednoduchý. Do hlavní silnice Chełm – Lublin mám tři kilometry. To stačí, abych se naučil jezdit. Potom do Lodže nějakých 300 km, tak nějak to bude. To, že jsem neměl řidičský průkaz na motocykl, nebylo pro mě problémem. Nejsem přehnaně pečlivý. Noc jsem strávil v Krajském hostinci nedaleko Lublinu, tentokrát jsem nic nepil, nasnídal jsem se, oblékl motocyklový oděv a šel jsem do boje, tedy do garáže. Honda byla připravena a třpytila v ranním slunci. Nicméně se objevil první problém – brána. Jednalo se o běžnou vjezdovou bránu, která se mi ale zdála velmi úzkou. Myslel jsem si: „pokud se mi nepodaří přejet bránou, všichni se budou smát, že se šéf vyhodil. Ale co, tak do toho, vystartoval jsem. Lehce jsem otřel ramenem sloupek, projel jsem bránou a dokonce jsem snažil zamávat mým zaměstnancům na rozloučenou, to se ale podařilo neúplně.

První tři kilometry šlo podle plánu. Avšak vjezd na státní silnici Chełm - Lublin nebyl již takový, jak jsem naplánoval. Trochu kruhově. Ale nic není, jedu dál. Po třiceti kilometrech do Lublinu již jsem cítil natolik dobře, že jsem začal přemýšlet. Poprvé jsem jel motocyklem, neměl jsem řidičský průkaz, a kromě toho motocykl neměl poznávací značku na místě. Pohled na projíždějící policejní auta mi ukázal, že trochu přeháním, proto jsem se zamířil do první dílny. Náhoda tomu chtěla, že to byl servis HD. Nemusím dodávat, že jsem tam šel již jako „zkušený“ motocyklista s třicetikilometrovou zkušeností a požádal jsem kluky, aby mi připevnili značku. Je pravda, že to byla sobota, dílna byla uzavřena, ale zde jsem se poprvé setkal s motocyklovou solidaritou. Kluci někam vyšli, půjčili nářadí a udělali všechno za pět minut. Teď už jsem mohl klidně jet do Lodže, aby ukázat nový nákup dceři. Nemusím dodávat, že byla dcera nadšená jak motocyklem, tak i novým imagem otce.

Z Lodže jsem cestoval do Rybniku, kde bydlím, a protože jsem měl ještě důležité setkání v Ostravě, rozhodl jsem se jet dále motocyklem. Můj český partner byl hodně překvapen, ale dnes již nikdo  překvapen není. Údiv vyvolává spíše situace, když přijedu autem. Takže poprvé na motocyklu jsem překonal téměř 700 km a tak to je dodnes. Teď si nedokážu představit život bez této vášně. Neviděl bych mnoho krásných míst, neprožil bych mnoho úžasných chvílí, nesetkal bych se s řadou skvělých lidí. Překonal jsem již 100 000 kilometrů, a rozhodla o tom jedna malá náhoda ve vesnici Kanie-Stacja.

PS. V roce 2007 samozřejmě jsem udělal řidičský průkaz na motocykl. Pro průhlednost, nedoporučuji nikomu jezdit bez průkazu, zatímco všem doporučuji jezdit na motocyklu.

Moto-Voyager.com
Moto-Voyager.com